Modrá jako safír

7. ledna 2013 v 19:52 | Ronnie |  Recenze
Když Gwendolyn zjistila, že je nositelkou časocestovacího genu místo své sestřenice Charlotte, o zákonitostech cestování časem nevěděla vůbec nic. Zato Charlotte se spolu s prvními písmenky učila tančit menuet a dřív než uměla počty, znala všechny anglické panovníky i pozpátku.
Hned v úvodu knihy se Gwen v kostele, kde se s Gideonem objevili po skoku z roku 1812, seznámí s duchem malého chrliče Xemeriem. Ten se na ni pověsí a jede s ní a Gideonem v taxíku až do budovy Templu, bez sebe radostí, že ho konečně někdo registruje.
"Slyšela jsi mě," řekl chrlič. "Tys mě slyšela!" (str. 23)

Po příjezdu do Templu čeká Gwen a Gideona výslech ohledně jejich cesty časem, ve které měli získat do choronografu krev lady Tilneyové neboli Nefritu, ale Lucy a Paul jim to překazili. Tím pádem vyvstává otázka, kdo to Lucy s Paulem prozradil? Hlavní podezřelou je samozřejmě Gwen, protože se do jejich společenství náhle vetřela a nikdo jí nevěří. Gideon se jí ale zastane a tím ji pro tu chvíli osvobodí. Přesto je toho na Gwen se vším tím cestováním v čase trochu moc, a tak se člověk nemůže divit, že když se přidají problémy s láskou, je z toho pořádně zmatená.

"Teď jsi naprosto nevědoucí a… nevinná, ale nikdo neví, co uděláš v budoucnosti. Nezapomínej, že i pak budeš moct cestovat do minulosti a informovat Lucy s Paulem o naší návštěvě." (str. 46)

Modrá jako safír začíná přesně v tom okamžiku, ve kterém skončila Rudá jako rubín - otevře-li si čtenář první díl na poslední stránce a druhý díl na první stránce, je to, jako kdyby obě knihy byly ve skutečnosti jedna. Autorka v úvodu nenabízí rekapitulaci děje, proto není vhodné začít číst dvojku bez přečtení jedničky.

Co se týče akce, Modrá jako safír je ještě o něco méně akční než Rudá jako rubín, což se ovšem u knihy s podtitulem obsahujícím slovo láska víceméně dá očekávat. Málo akce ale neznamená, že se čtenář u čtení unudí k smrti, právě naopak. Autorka knihu napsala takovým stylem, že je úplně jedno, že člověk zrovna nečte o žádné konfrontaci - stejně po přečtení tří čtvrtin knihy nevěřícně kouká na hodiny ukazující půlnoc. Text knihy je totiž plný komentářů typické sarkastické pubertální hrdinky, nad kterými každý občas povytáhne koutek úst. Aby toho nebylo málo, malého chrliče Xemeria a jeho neuvěřitelně trefné poznámky si snad oblíbí každý.

"Co je zač tahle sucharská zrzavá zlomyslná škatule?" vyptával se Xemerius. "Kvůli tobě doufám, že je to jen tvoje velmi vzdálená příbuzná." (str. 96)

Druhý díl série Drahokamy už zavání láskou o něco více než ten předchozí. Nicméně, občas má čtenář chuť nerozhodného a tajemného Gideona doslova nakopat do zadní části těla. Autorka oplývá tak velkou schopností člověka absolutně vtáhnout do děje, že ho můžou napadnout nejrůznější násilné činy, které by nejraději tomu klukovi provedl.

Kerstin Gierová na nedočkavce vyzrála tím, že úplně na konec knihy vložila šifru. Člověk si říká, že přece nebude luštit nějakou šifru jako v páté třídě… Stejně ale nakonec listuje stránkami rychlostí blesku a zapisuje písmenka, protože na odpověď prostě nemůže čekat až do dalšího dílu série.

Modrá jako safír je oddychovou knihou spíše pro dívky, protože obsahuje velkou míru zamilovanosti. Ovšem co se týče věku čtenářek, myslím si, že neurazí nikoho, protože je napsaná opravdu velmi čtivou formou s četnými vtipnými pasážemi.

Tuto recenzi jsem napsala pro web fantasya.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama