Leden 2013

English February

31. ledna 2013 v 18:06 | Ronnie
Pokud si chceš zlepšit nebo procvičit angličtinu, případně se ve svých recenzích posunout zas o trochu dál, jsi tu správně. Právě pro tebe jsem totiž vymyslela projekt Anglický únor, který teď s požehnáním laurdes realizuji.
O co jde?
Celý projekt je o tom, přečíst v únoru 2013 alespoň jednu anglickou knížku, a pak na ni napsat recenzi, samozřejmě také v angličtině. Kdo si v psaní anglických slohů moc nevěří, stačí napsat jen něco krátkého :) No a ti odvážnější můžou zkusit videorecenzi v angličtině.
Jak se zúčastnit?
Úplně jednoduše :) Stačí
  • přečíst během února minimálně jednu knihu v angličtině
  • napsat na tuto knihu krátkou recenzi v angličtině, nebo alespoň stručné shrnutí
  • hodit odkaz na svůj článek sem, abychom vás mohly zařadit do soutěže - na každý článek vyplňte nový formulář
Proč bych to dělal/a?
V první řadě pro sebe, protože čtení anglických knížek a psaní anglických článků je nejlepší cesta ke zlepšení angličtiny. Pokud to není dostatečná motivace, nabízím ještě jednu:
Na začátku března proběhne soutěž o nejlepší recenze/videorecenze právě ve spolupráci s laurdes, takže nejen, že uděláš něco pro zlepšení angličtiny, ale navíc můžeš i něco vyhrát:)

Nakladatelský maraton || 0.1

28. ledna 2013 v 15:15 | Ronnie |  Memes
O článek s Nakladatelským maratonem jsem dneska zakopla u Willindy, nicméně tento projekt vymyslela Verča z blogu Books and smile :) Ta už ho ale na blogu nemá.
Já jsem si pro svůj první článek k tomuto projektu vybrala nakladatelství Knižní klub, protože z novějších knih je u mě zřejmě zastoupeno nejvíce.

Shodou okolností u mě obývají jednu poličku v knihovně, to jsem musela vyfotit :) Je to celkem 17 kousků, z nichž 9 tvoří Škola noci

Přečteno

27. ledna 2013 v 21:36 | Ronnie |  Read
565d7b0767hdmghsw_108036_33442244f3_large

O autorce

27. ledna 2013 v 21:21 | Ronnie |  Ronnie
Většina blogových pisálků o sobě nezveřejní buď nic, nebo jeden článek. To jen já jich o sobě chci napsat celou sérii :D Nejen, že to pomáhá i sebepoznání, ale já prostě chci, abyste mě znali. Abyste věděli, kdo se skrývá pod tou přezdívkou a kdo pro vás píše:) No, tak tady jsou ty články (divných titulků si nevšímejte, je to očíslované podle pořadí).

Občas místo přemýšlení zpívám

27. ledna 2013 v 21:21 | Ronnie |  Ronnie
Další článek o mé osobě bych ráda věnovala další věci, bez které se nedokážu obejít :)
Je to hudba, a tady je můj žebříček 5 "best of". Důležitá věc o mně je ta, že neposlouchám žádný určitý žánr, a mám milion oblíbených písniček, při kterých tančím po pokoji a uklízím (neumím uklízet bez hudby:D). A pořád zpívám, někdy kvůli tomu nemůžu usnout, i když to vůbec neumím:)
Tuhle písničku nikdy nepřestanu milovat <3
Tohle je opravdová hudba...
Adele. Asi tak jediný HLAS mezi současnými zpěváky.
Tohle je krása. Píseň plná lásky k hudbě,tak to cítím.
..."neposlouchám rap"...

Kdo je "správný knihomol"?

20. ledna 2013 v 21:49 | Ronnie |  Ronnie
Souhlasím, že je to poněkud netradiční nadpis k úvodnímu článku o autorovi. Ale jde o to, že jsem se za svůj život setkala s několika definicemi tzv. správného knihomola, přičemž se od sebe značně liší, a hlavně, nic jako "správný knihomol" neexistuje.

Upřímně řečeno, občas mě docela rozčilují blogy, kde nenajdete ani písmenko o osobě autora. Občas si totiž lidé chtějí přečíst, co za osobu (a osobnost) ty jejich oblíbené články vlastně píše (haha).
Takže, jmenuju se Verča, což všem určitě došlo - od jakého jména je asi přezdívka Ronnie,že? V květnu mi bude 18 a už jen rok mě dělí od maturity na gymplu, což mě trochu děsí. A teď konečně k onomu osudnému nadpisu - podle některých přízemních lidí nejsem správný knihomol. Proč? Protože se ráda chodím bavit, což odporuje jejich představám osamělé, uzavřené a takřka neviditelné slečny zabořené nosem do knížky, která nemá žádné opravdové kamarády kromě knih. Světe, div se, já jsem totiž extrovert. A s kamarády si nijak nefandím, ale pár jich mám :) A dokonce, což mě prý definitivně vyřazuje ze skupiny knihomolů, mám 2 roky přítele. Jsem odepsaná. :D
Nejhorší je, že jsem dost nechutný perfekcionista, hlavně na školu. Takže nemám volný čas. Každý den trčím ve škole do odpoledne, než se dostanu domů, je navečer, pak se učím, přečtu možná pár stránek (když nejsem unavená k padnutí) a jdu spát. Můj jediný volný čas je o víkendu, jenže, taky ho moc nezbývá na knížky, protože ho většinou trávím s přítelem. Pokud už i vy pochybujete, že jsem opravdu knihomol, tak se zeptejte mých přátel a (nebo) si přečtěte následující odstavec.

Co pro mě znamenají knížky?
  • Indikátor volného času: Jakmile nemám čas číst, moje životní tempo je na zhroucení.
  • Útěk od reality: Myslím,že tohle zná každý milovník knih...Jakmile je zle, ponoříme se naplno do nějaké knížky-nejlíp co nejvíce vzdálené od reality-a na pár hodin na nic jiného nemyslíme.
  • Vzpomínky: Stačí zmínit Harryho Pottera, s nímž v ruce jsem vyrostla.
  • Závislost: To je ta chyba, začít číst novou knížku zrovna, když se člověk musí učit/uklízet/dělat cokoliv jiného.
  • Odpočinek: Dejte mi volný víkend, pár dobrých knih, a rázem budu v pohodě.
  • Probděné noci: "Už jen dočtu tuhle kapitolu...Už jen jednu..."
  • VŠECHNO, samozřejmě ještě s pár dalšími hodnotnými věcmi jako je láska a přátelství :)

Recenze

8. ledna 2013 v 19:39 | Ronnie |  Recenze
Richelle Mead
Trápení (Sukuba 1)
Na vrcholu (Sukuba 2)
Sny (Sukuba 3)
Zář (Sukuba 4)
Stíny -writing-

Kami Garcia & Margaret Stohl

Kerstin Gier
Zelená jako smaragd -writing-

Claudia Gray
Na druhé straně (Akademie Evernight 4)

Meg Cabot

Lauren Oliver

Kody Keplinger

Alyson Noël

Cynthia Hand

Zář

7. ledna 2013 v 19:52 | Ronnie |  Recenze
Georgina Kincaidová je sukuba, která nechce být sukubou. Od rozchodu se spisovatelem Sethem má navíc tak mizernou náladu, že otravuje všechny ve svém okolí, včetně arcidémona Jeroma. Ten se ji proto rozhodne z hodiny na hodinu poslat do Vancouveru.
Tam má hlavní hrdinka za úkol rozpustit satanistickou skupinu Armáda temnoty, která se vyznačuje velmi zlovolnými činnostmi, jako například sprejováním pentagramů na zeď, čímž démonům dělá ostudu.
Georgina nakonec dospěje k názoru, že Armáda temnoty slouží pouze jako odvedení pozornosti od důležitých věcí. Jednoho dne totiž zjistí, že ztratila všechny své schopnosti, stejně jako všichni ostatní podřízení Jeroma. Během jedné z akcí Armády temnoty ho totiž někdo vyvolá a uvězní. Zdá se, že Georgina jako jediná hodlá něco udělat pro to, aby se Jerome vrátil, a tak se vrhá do pátrání.
Zář je v pořadí již čtvrtým dílem série Sukuba od Richelle Meadové a stejně jako předchozí díly se v první řadě soustředí na vztah Georginy se spisovatelem Sethem. V této knize jsou v porozchodové fázi, kdy se Georgina nemůže vyrovnat se ztrátou milovaného člověka a navíc ještě s tím, že on už má nový dlouhodobý vztah - ještě ke všemu s Georgininou kamarádkou a kolegyní Maddie. Navíc se ocitají ve velmi zajímavé situaci - tím, že Georgina ztratila své sukubí schopnosti, zmizela překážka, kvůli které jejich vztah nemohl fungovat. Teď by spolu totiž mohli mít sex, aniž by Georgina Sethovi ublížila. Jenže to by si Seth nesměl tak rychle najít náhradu v podobě Maddie. Díky tomuto milostnému trojúhelníku je Zář plná zklamání, radosti, a dokonce i vtipných situací. Kdo se jako první přihlásí, že Georgině pomůže s pátráním po Jeromovi? No jistě, skrz naskrz lidský spisovatel Seth.
"Ať se převlíkají, jak se jim zachce. Ale roztrpčuje mě, že dělají věci, které se sice přisuzují zlým lidem, ale nikdo opravdu zlý je nedělá. Občas roztrhají pár biblí a pohodí je na trávník před kostelem." (str. 30)
Zář je, stejně jako předchozí díly této série, protkaná Georgininým charakteristickým humorem a sarkastickými poznámkami. Georgina se vytrvale snaží zjistit něco o tom, kde by Jerome mohl být, přičemž nemá své démonické schopnosti - chodí tudíž po světě oslabená a zranitelná. Opravdová akční situace se ale již tradičně odehrává na malém prostoru a až na konci knihy. Není se však čemu divit, když je hlavním problémem příběhu již tradičně zakázaná láska Setha a Georginy.
Milovník akčních knih si u Žáru na své určitě nepřijde, nicméně vzhledem k tomu, že jde již o čtvrtý díl série, takový čtenář by po něm zřejmě ani nesáhl. Žár je totiž spíše oddechová kniha o nešťastné lásce. Nezbývá než doufat, že autorce nedošly nápady na vedlejší dějovou linii a příběh nebude v posledních dvou dílech série příliš natahovaný.

Tuto recenzi jsem napsala pro web fantasya.cz

Modrá jako safír

7. ledna 2013 v 19:52 | Ronnie |  Recenze
Když Gwendolyn zjistila, že je nositelkou časocestovacího genu místo své sestřenice Charlotte, o zákonitostech cestování časem nevěděla vůbec nic. Zato Charlotte se spolu s prvními písmenky učila tančit menuet a dřív než uměla počty, znala všechny anglické panovníky i pozpátku.
Hned v úvodu knihy se Gwen v kostele, kde se s Gideonem objevili po skoku z roku 1812, seznámí s duchem malého chrliče Xemeriem. Ten se na ni pověsí a jede s ní a Gideonem v taxíku až do budovy Templu, bez sebe radostí, že ho konečně někdo registruje.
"Slyšela jsi mě," řekl chrlič. "Tys mě slyšela!" (str. 23)

Po příjezdu do Templu čeká Gwen a Gideona výslech ohledně jejich cesty časem, ve které měli získat do choronografu krev lady Tilneyové neboli Nefritu, ale Lucy a Paul jim to překazili. Tím pádem vyvstává otázka, kdo to Lucy s Paulem prozradil? Hlavní podezřelou je samozřejmě Gwen, protože se do jejich společenství náhle vetřela a nikdo jí nevěří. Gideon se jí ale zastane a tím ji pro tu chvíli osvobodí. Přesto je toho na Gwen se vším tím cestováním v čase trochu moc, a tak se člověk nemůže divit, že když se přidají problémy s láskou, je z toho pořádně zmatená.

"Teď jsi naprosto nevědoucí a… nevinná, ale nikdo neví, co uděláš v budoucnosti. Nezapomínej, že i pak budeš moct cestovat do minulosti a informovat Lucy s Paulem o naší návštěvě." (str. 46)

Modrá jako safír začíná přesně v tom okamžiku, ve kterém skončila Rudá jako rubín - otevře-li si čtenář první díl na poslední stránce a druhý díl na první stránce, je to, jako kdyby obě knihy byly ve skutečnosti jedna. Autorka v úvodu nenabízí rekapitulaci děje, proto není vhodné začít číst dvojku bez přečtení jedničky.

Co se týče akce, Modrá jako safír je ještě o něco méně akční než Rudá jako rubín, což se ovšem u knihy s podtitulem obsahujícím slovo láska víceméně dá očekávat. Málo akce ale neznamená, že se čtenář u čtení unudí k smrti, právě naopak. Autorka knihu napsala takovým stylem, že je úplně jedno, že člověk zrovna nečte o žádné konfrontaci - stejně po přečtení tří čtvrtin knihy nevěřícně kouká na hodiny ukazující půlnoc. Text knihy je totiž plný komentářů typické sarkastické pubertální hrdinky, nad kterými každý občas povytáhne koutek úst. Aby toho nebylo málo, malého chrliče Xemeria a jeho neuvěřitelně trefné poznámky si snad oblíbí každý.

"Co je zač tahle sucharská zrzavá zlomyslná škatule?" vyptával se Xemerius. "Kvůli tobě doufám, že je to jen tvoje velmi vzdálená příbuzná." (str. 96)

Druhý díl série Drahokamy už zavání láskou o něco více než ten předchozí. Nicméně, občas má čtenář chuť nerozhodného a tajemného Gideona doslova nakopat do zadní části těla. Autorka oplývá tak velkou schopností člověka absolutně vtáhnout do děje, že ho můžou napadnout nejrůznější násilné činy, které by nejraději tomu klukovi provedl.

Kerstin Gierová na nedočkavce vyzrála tím, že úplně na konec knihy vložila šifru. Člověk si říká, že přece nebude luštit nějakou šifru jako v páté třídě… Stejně ale nakonec listuje stránkami rychlostí blesku a zapisuje písmenka, protože na odpověď prostě nemůže čekat až do dalšího dílu série.

Modrá jako safír je oddychovou knihou spíše pro dívky, protože obsahuje velkou míru zamilovanosti. Ovšem co se týče věku čtenářek, myslím si, že neurazí nikoho, protože je napsaná opravdu velmi čtivou formou s četnými vtipnými pasážemi.

Tuto recenzi jsem napsala pro web fantasya.cz

Jmenuju se Nikki

7. ledna 2013 v 19:51 | Ronnie |  Recenze
Představte si, že vaše tělo rozdrtila plazmová obrazovka a váš mozek nacpali do těla někoho jiného. Přesně v takové situaci se ocitla Em - oficiálně je mrtvá a musí žít život supermodelky Nik­ki.
Em se po své smrti stala natolik paranoidní, že si koupila detektor štěnic. A přesně jak předpokládala, její byt, dům, ve kterém žijí její rodiče i bývalý nejlepší kamarád Christopher, a další místa někdo napíchl. Obchodní řetězec Stark, který Nikki Howardovou zaměstnává, si totiž potřebuje pojistit, že Em pomlčí o transplantacích mozku a o tom, že ona ve skutečnosti pouze vězí v těle Nikki, ale ve skutečnosti jí není. Na povrch však začínají vyplouvat nečekané skutečnosti a Em si najednou nemůže být jistá ani tím, jestli byl mozek skutečné Nikki před transplantací opravdu mrtvý, nebo se jí Stark jen potřeboval zbavit.
Na Jmenuju se Nikki, pokračování knihy V kůži supermodelky od Meg Cabotové, autorky několika slavných sérií (například Princezniny deníky nebo Mediátor), jsme poměrně dlouho čekali. Stejně jako všechny knihy, i Jmenuju se Nikki napsala autorka se skvělým humorem a vymyslela opět neokoukanou zápletku. Všechny detaily kolem transplantace mozku a s ní souvisejících událostí dokonale promyslela, nikde nelze najít nějakou nedomyšlenou myšlenku.
Kniha se dá přečíst za pár hodin, během jejího čtení se ale objevují různé nečekané zápletky a situace, takže se snad nikomu nepovede u ní usnout a vnímat ji jen napůl. Příběhem prostupuje Emina láska ke Christopherovi, který před nehodou byl její nejlepší kamarád, a s nímž se teď nesmí stýkat. Em to ale trochu porušuje a snaží se s ním bavit alespoň v těle Nikki. Všemožně mu naznačuje, že v Nikki dřímá jeho stará kamarádka Emerson a při tom se často neubrání zamilovaným myšlenkám, které leckterou romantickou povahu pohladí po duši.
Jediné, co může kazit potěšení z knihy, je šílený pravopis typu bejt a moh, který je důsledkem snahy přesnějšího překladu z angličtiny a člověka z toho občas až bolí oči. Po pár nadávkách si na to ale mnozí zvyknou a nic jim už nebrání užít si knihu až do konce.
Jmenuju se Nikki se dá označit za oddechovou knihu, spíše pro dívky, které zrovna moc nemají rády upíry a různé jiné fantasy postavy. Co ale zklame snad všechny příznivce této knihy? Konec je až neuvěřitelně otevřený, s nečekaným zvratem, a třetí díl série zatím není na pořadníku českých vydavatelů. Třetí díl, v originále Runaway, vyšel v Americe v roce 2010, ale vzhledem k době čekání na Jmenuju se Nikki, se asi čas trochu potáhne i u dalšího dílu. Takže pokud by někdo měl na konci chuť knihou hodit o zeď, je to naprosto pochopitelná reakce.

Tuto recenzi jsem napsala pro web fantasya.cz